Fleur de lys

Od hradeb ještě slyšel štěkot psů a řinčení zbroje mísící se s křikem biřiců, pravděpodobně běžících za nějakým lapkou. Unaveně pobídl koně do klusu. Přeci jen se pomalu smrákalo a v těchto měsících měla příroda stejně chladnou tvář pro všechny potulné bez rozdílu. Konečně našel vhodné místo k přespání. Uvázal Denua, svého hnědáka, nocleh si pak na vlhkou zem přichystal během krátké chvíle – neb činil tak poslední dobou nesčetněkrát – a stejně rychle usnul, s rukou na jílci meče.

Možná by stálo zato, zkusit požádat o volný flek v některém z místních hostinců, vlastně by mu stačila i prostá lavice někde v koutě, avšak nebyl v tomto kraji zcela vítán. Ikdyž nevraživost z dob největší hraničních sporů už téměř všude opadla, rudý tabard se žlutou lilií stále nepůsobil příliš bezpečně. Kdo by neznal udatné rytíře z Revaardenu?

Probudil ho zpěv ptáků a zvědavý pohled jelena. Ten, jakmile střed jeho zájmu začal jevit známky života, na chvilku ztuhl a následně zmizel mezi stromy. Posadil se, promnul oči, zívl a zkontroloval své věci. Vše na svém místě. Denuo už plný energie přešlapoval a čekal, kdy se se svým druhem opět vydají na cestu. A taky naplní hladové žaludky.

V krčmě „U mazanýho kojota“ bylo narváno k prasknutí, přesně jak tvrdily drby kolující krajem. Cítil, jak na něho upírají své udivené pohledy. Ruch ochraptělých mužských hlasů a něžných dívčích tónů na chvilku trochu ustal, aby se po pár minutách vrátil do starých kolejí. Stále neviděl toho, s kým se tu měl setkat. Bylo nepravděpodobné, aby se minuli. Dnešní setkání plánovali dlouho a každý urazil ještě delší kus cesty. Jediný možný scénař byl, že došlo k nějaké nečekané komplikaci. Avšak – nemožné. Rytíře z Revaardenu mohla zahubit snad jen vlastní pýcha.

Ti dva byli jiní. Do rytířského řádu vstoupili jako bratři. Jejich bratrství mělo původ v přátelství na život a na smrt. Spolu se stali postupem času téměř neporazitelní. Alespoň se to o nich později tradovalo v lidových písních. Chráníce jeden druhého, po úspěšném absolvování výcviku se vydali čelit výzvám okolního světa. V tu dobu probíhal hraniční spor mezi zeměmi Leathori a Kamaté. V zásadě šlo o pár nevýznamných políček. Vládci obou zemí ale byli plní energie a jelikož poslední válku pamatovali snad jen jejich dědové, rozhodli se své umění války načerpané z knih a zkušeností starých bojovníků sami okusit. Asi netřeba vysvětlovat, že samotný lid vnímal tyto chlapecké manýry poněkud odlišným způsobem.

Začínal být nervózní. Kdosi se na něj obořil.

„Co tu pohledáváš, ty Revaardenský pse?“
Nastalo ticho.
„Ptám se, co tu pohledáváš!“ zkusil to znovu neznámý.
„Čekám na přítele.“ odvětil rytíř.
„Takoví, jako ty, nemají přátele. Rozumíš? Koukej vypadnout.“
V nastalém dusnu by se neprodral ani hrot ederijského šípu. Neznámý pil nadmíru, protože ikdyž si zjevně uvědomoval, s kým mluví, už mu nedošlo, co může následovat. Tentokrát měl ale štěstí…

Dveře krčmy se s těžkostí a notným vrzáním pantů otevřely – konečně očekávaný příchozí.
„Buď vítán, Jonathane!“ odstrčil rytíř neznámého a vydal se mu naproti.

Neznámý neprotestoval. Na dva rytíře už si netroufl.

[siteorigin_widget class=”Divider”][/siteorigin_widget]

“Fleur de lys” znamená v překladu z francouzštiny “květ lilie”. Často bývá zobrazována jako heraldický symbol. Ve 12. století za vlády Ludvíka VI. byla lilie použita jako hlavní symbol panovníků francouzského království. Lilii rovněž najdeme ve znaku mnohých měst (například Florencie). 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *